Přednášková série nesoucí název "Prapodivné Paralelum - vybrané kapitoly z interkosmických úvah" vedená starým profesorem Wunderschrittem byla zařazena pod fyzikální sekci Univerzity Karlovy především proto, že Rektor a zbytek vedení Univerzity prostě nevěděli, co si s ní počít.
Starého profesora Wunderschritta v té době už většina lidí považovala za podivína, kterému ze života stráveného luštěním náročných záhad přírodních věd trochu přeskočilo.
Avšak z úcty k jeho ctihodné kariéře tolerovali podivuhodná témata, na která se ve svém stáří zaměřil.
K přetrvání jejich trpělivosti přispívala i skutečnost, že Wunderschrritův výzkum nevyžadoval žádné významné finanční prostředky,
ale jeho jméno Univerzitě zaručovalo štědré dary od Pražských mecenášů.
Co se týče studentů, ti se dělili do dvou nesmiřitelných táborů - jedni, kteří ve vzdělání hledali především úspěch, považovali Wunderschrittovy přednášky za ztrátu času; a druzí,
které hnala zvědavost a měli trochu dobrodružné srdce, chodili jeho přednášky přímo hltat.
Značná část studentů zažila znepokojivé překvapení, když již v prvních třech větách první přednášky starý profesor oznámil, že
"...budu tedy předpokládat, že znáte důvěrně alespoň základy kvantové mechaniky a pokusy o její interpretaci.
Nebudu s tím tedy ztrácet příliš času a vrhnu se rovnou na ústřední téma našeho vyprávění zde, které je toho možným důsledkem.
Uvážíme-li možnost, že pokaždé, kdy Vesmír dospěje do stavu, kdy je vícero možných výsledků, rozštěpí se na vícero Vesmírů a v každém se stane jedna z variant, pak je tedy zřejmé,
že vše co je možné si představit, někde nastalo, nastává nebo nastane. Dějiny takových úvah však daleko předcházejí vybudování fyzikálních teorií, které by je mohly podpořit."
Následovalo čtení téměř neznámého eseje slavného Voltaira, "...Uvážíme-li opravdu důsledek představy o výše definovaných Paralelích
[esej obsahoval nudnou a zdlouhavou definici, se základy Kvantové mechaniky snadno rozpoznáme blízké varianty našeho vesmíru],
že by se ve výsledku událo opravdu úplně vše možné, pak to znamená, že existují varianty našeho světa, které jsou štědré či moudré, ale také takové, které jsou zlostné či hamižné..."
"Ale pane profesore, jak můžeme nějakému vesmíru, nebo teda Paralelu, přisuzovat vlastnosti jako je štědrost nebo hamižnost?
Vždyť to jsou lidské vlastnosti a vesmír - to jsou přírodní zákony? To nedává smysl a není exaktní!" namítala bystrá studentka Eliška Č.
"Aha, skvělý dotaz! Avšak nejde o samotnou matérii toho či onoho Paralela jako takového, nýbrž o lidi a vůbec bytosti, které v něm žijí.
Ke štěpení vesmíru dochází i v případě rozhodnutí, které činí vědomé bytosti.
Budou-li tedy lidé v jednom Paralelu často rozhodovat třeba hamižně, pak v extrémním případě bychom jistě při možnosti tam nahlédnout pocítili, že takové Paralelum je hamižné."
Profesor Wunderschritt se na chvilku odmlčel. "
Uvedu příklad. Jistě znáte příběhy o legendárním městu Eldorádu, které má oplývat takovým množstvím bohatství,
že místní ze sebe zlaté šupiny smývají. Představte si, že v jednom hypotetické Paralelu se takové město opravdu našlo.
Zní to radostně viďte? Avšak byl to svět, kde volby lidí odrážely jen neustálý a neukojitelný hlad po zisku! Když se roznesla zpráva, že Eldorádo bylo nalezeno,
vyslyšeli to především čtyři slavní dobrodruhové, jak na ně bylo v jejich světe pohlíženo, ačkoliv z našeho pohledu by to byli spíše lakomí zločinci..."
Když starý profesor dovyprávěl tento demonstrativní příklad, mnozí studenti pocítili jistou úlevu z toho, že v našem světe žádné Eldorádo nikdo nenalezl.
Po konci přednášky, když svým líným tempem všichni posluchači konečně opustili posluchárnu, podíval se profesor Wunderschritt na své zlaté hodinky.
"To je ale vtipná náhoda, zrovna nadešel čas!" Ze šuplíku velkého stolu, který většinou sloužil na předvádění experimentu, vytáhl starý, blyštivý, avšak výhružně ostrý meč.
Ze skříně na laboratorní pláště vytáhl bohatě zdobený plášť a přehodil si ho přes ramena. Meč si připevnil k opasku.
Ještě jednou zkontroloval hodinky a vešel do skříně na laboratorní pláště, kterou za sebou zabouchl.
Jeden ze studentů ve dveřích fakultní budovy dospěl k závěru, že profesorovo povídání nedávalo vůbec smysl, a s vymyšleným argumentem běžel zpět do posluchárny, aby požadoval vysvětlení.
Posluchárna však byla prázdná, slyšel jen jak snad vítr zaklapl dveře od skříně na laboratorní pláště, a někde z dálky veselé pozpěvování starého profesora.
"Kdo chce být králem Eldoráda,
ten teď pln závisti strádá.
V srdci mu rynčí kov, zlost, zbraně,
najde-li si nepřátele, vrhne se na ně!
Zlato ke krvi rudé mu bude slušit,
až mu to srdce přestane bušit.
Kéž by náš svět byl lepší
a my se podělili o bohatství zdejší,
asi jsme si trest zasloužili,
že jsme hamižnosti korunu nasadili!"
Wunderschritt zahalen do barevné kápi zaujatě sledoval posádku Krvelačné Kláry, jak před branami Eldoráda vášnivě slaví, že předčili ostatní družiny. Nemohl se než krátce pousmát nad lidskou pošetilostí. Pohleděl na mohutné zdi zlatého města a pak na ty piráty, kteří jakoby si neuvědomovali, že jejich poklad je dál než kdy jindy.
Wunderschritt kráčel hlouběji do pralesa a viděl, jak se družiny ostatních dobrodruhů opět šikují a připravují se na další boj. Všiml si také, (ale jen protože to hledal), že družiny dobrodruhů jsou pozorovány nezporovanými oky z houštích všude kolem. Opravdová tajemství zlatého města byla i jemu zapovězena, ale něco mu napovídalo, že nebude muset čekat dlouho než se brány Eldoráda otevřou...
Profesor vytáhl ze záhybů svého pláště ošoupaný zápisník a začal zapisovat dění které pozoroval. Čtenář by z jeho poznámek rychle zjistil, že to není jeho první návštěva tohoto paralela. Naopak poznámky značili, že ho pozoruje již drahnou chvíli. Čtyři skupiny dobrodruhů si chystali vše potřebné pro sestup do podzemních prostor o kterých nic nevěděli. Zato o nich mnoho slyšeli v bájích a pověstech. Ze svého místa za balvanem pozoroval čilí ruch příprav, k sestupu do podzemních prostor. Hromady potřebného vybavení, lan, žebříků a všeho ostatního co výprava mohla potřebovat se vršilo na hromadách vedle vstupu do podzemních prostor. Všechna tato snaha byla poháněna snahou získat nejmocnější předmět, který dle věždby rozhodne o vládě na celé západní straně kontinentu. To pro co všichni přišli byla sekera Nitrilbur, která v nitru této hory byla zaťata do krystalu před dávnými časy. Věštba praví, že ten kdo jí vládne ten se stane nejmocnějším vládcem, který kdy žil.
